Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Čtvrt století od založení Školy Hrou

1. 09. 2016 13:55:01
Před 25 lety nastoupili do Školy Hrou první žáci. Jaké to bylo? Co jsme prožili a co jsme se naučili? Povidala jsem si o tom s Kristinou.

Před 25 lety byla založena první česká porevoluční soukromá základní škola prvního stupně. V zemi J.A. Komenského se nemohla jmenovat jinak než Škola Hrou. Jaký byl její příběh, vzpomíná a připomíná její spoluzakladatelka Ivana Málková.

Škola Hrou přivítala první žáky 1.9.1991. Šlo o magii čísel nebo to bylo jinak?

(Směje se) Tehdy jsem o existenci numerologie neměla tušení. Okamžik zahájení vyplynul z okolností. A možná to ani nebylo prvního, už si to nepamatuji. O pár let později jsme se na datum s astroložkou dívaly, bylo zajímavé slyšet, jak něco sedělo a něco ne. V současné době se učím potřebu rad a teorií, které jsem vyhledávala venku, omezit. Stresuje mne to, cítím se tím zavázaná, někdy až ochromená (jindy ohromená:) a odvádí mne to od sebe samé.

Jak se stalo, že jen rok po sametové revoluci v sobě řadová učitelka našla odvahu vystoupit z davu a založit svou vlastní školu?

Učila jsem od roku 1983 na běžné základní škole v Praze a svou práci jsem měla ráda. Po roce 1989 jsem očekávala, že budu mít více volnosti a že bude prostor pro změny. Vytvořila jsem si představu, že vzniknou soukromé školy, já do jedné přestoupím a vedení školy bude nadšené, že má právě mne. To se nestalo. Učila jsem na škole, kde byla i dva roky po revoluci atmosféra, jako kdyby žádná revoluce ani nebyla. Během procesu vyjádření důvěry/nedůvěry vedení školy jsem byla zřejmě jediná, kdo vyslovil nedůvěru. Důsledkem byl návrh přeložit mne jinam. Takže když mi v únoru 1991 zavolala bývalá spolužačka Eva, že se rozhodli s manželem založit školu pro jejich dva syny, a zda kluky budu učit, řekla jsem okamžitě ANO. Dali dohromady skupinu rodičů, jejichž přáním bylo, aby děti chodily do školy rády. Má přání byla: přestat děti známkovat, zrušit domácí úkoly, mít maximálně 14 dětí ve třídě, učit formou projektů, s dětmi si tykat, přestat používat klasické učebnice a sešity, posunout začátek školy na půl devátou (trpím, když musím vstávat za tmy!) a začínat každý den setkáním v kruhu. Přála jsem si vytvořit školu rodinného typu, kde celkový počet dětí (80) umožní propojení všech tříd a učitelů, aby bylo možné společně jezdit na školy v přírodě a vzájemně se poznat.

Ohledně obsahu učiva jsem měla zásadu: denně něco spočítat, napsat a přečíst formou, která mne a děti bude bavit a zajímat, k tomu něco zažít a prozkoumat. Když jsme školu zakládali, vůbec jsme neřešili CO a JAK budeme učit. Podstatné pro nás bylo, v jakém to bude prostředí a jaké mezi sebou budeme mít VZTAHY. Pro Evu bylo důležité to, že ona, jako máma, může mít pocit bezpečí, že jejich dítě je ve školním prostředí v kontaktu s lidmi, jimž důvěřuje a jejichž názory a postoje jsou v souladu s jejími.

Jak dlouho trvala a jak probíhala přeměna ze soudružky učitelky na Ivanu ze Školy Hrou?

Nevnímám to tak, že by šlo o přeměnu. Navíc mně děti mohly oslovovat paní učitelko, soudružka by jim u mne neprošla. Napadá mne spíš obraz: Změnami ve společnosti se uvolnily okovy, kterými jsem byla uvázaná k něčemu, co jsem sama nemohla změnit. Vlastním klíčem jsem pak pouta odemkla a mohla pokračovat v tom, co jsem již dělala. A to beze strachu, že o práci přijdu. Zmizela povinnost učit ve stejný okamžik, stejné učivo, stejným způsobem v celé zemi. Našla jsem důvěru v to, že jak učím, je to v pořádku pro mne, děti i jejich rodiče.

Pamatuješ, s čím jsi šla první školní den do Školy Hrou?

Šla jsem s velkými kruhy pod očima (směje se), do tří do rána jsem šila z barevných látek nápis Škola Hrou, který jsem ráno pověsili nad vchod školy. Měla jsem jediné přání – učit tak, jak to cítím – srdcem. Nechat události plynout tak, jak se chtějí dít. Otevřít se tomu, s čím děti přijdou, o co se momentálně zajímají, čím žijí. Improvizovat, hrát si s tím, co se objeví, tvořit, a to vše s lehkostí a humorem. A přitom se zdokonalovat v umění propojit to s „povinným obsahem, který je předepsaný do děti nasoukat“. Nebát se, že v plánu bylo něco jiného, nenechat se spoutat strachem a omezením, že děti mají umět zájmena vztažná, rozdělovat plody na malvice a peckovice nebo další nesmyslnosti. A zachovat klid, když výsledky mé práce budou rodiče srovnávat s výsledky dětí z tradiční školy.

Láká mne následovat nyní téma obsahu učiva a srovnávání soukromých a tradičních škol, ale to necháme na jindy. Lišila se vaše škola třeba i na vnější pohled? Zaznamenal návštěvník, že je ve škole netradiční?

Jéé, na to ráda odpovím. Někteří lidé si ve spojení s pojmem soukromá škola možná představí bohaté lidi, luxusní budovu i vybavení a školní uniformy. Ale psal se rok 1991, soukromé podnikání se teprve rozkoukávalo. Možnosti tvořit esteticky zařízený interiér s rozmanitými materiály bylo reálné až v průběhu dalších let. Začínali jsme tím, že jsme si pronajali část prostor v budově postavené v roce 1983, natřeli balakrylem pár vyřazených lavic a odstranili plevel v truhlících před vchodem. A pak tady byl ten originální látkový nápis nad vchodem školy!

Pro mne je důležité, jak na mne prostředí, ve kterém jsem, působí. Takže bylo mojí přirozeností věnovat péči o vzhled interiéru. Stávalo se, že lidé měli pocit, jako by byli ve velkém rodinném domě. Volila jsem teplé barvy, hebké a voňavé materiály, jednoduchost, dbala jsem na vysokou míru čistoty, důležitá byla propojenost a přístupnost všech prostor (žádné tabu místnosti s označením: „žákům nebo rodičům vstup zakázán“), i dveře mé kanceláře byly celý den dokořán, aby mohl kdokoliv kdykoliv s čímkoliv za mnou přijít (samozřejmě kromě chvil, kdy jsem měla jednání). V mé práci pro mne byla nejvyšší priorita – být k dispozici, udržovat spojení s děním mimo kancelář a pečovat o vztahy. Výjimečné bylo i velké množství svěžích, živých květin. Všude, kde to bylo možné jsme zdobili stěny originálními dětskými díly (například jsme měly pomalované všechny dveře). Místnosti určené dětem byly členěné na herní, pracovní a klidovou oblast, pro učitele byla k dispozici odpočinková a setkávací místnost, oddychová místa s houpacími sítěmi a boxovacím pytlem byly pro obě skupiny společné. Děti měly neomezený přístup ke stovkám knih a encyklopedií, které byly přímo ve třídách. Úžasná byla i vlastní domácí kuchyně se zdravou stravou, kde o nás bylo pečováno nejen v době oběda, ale i během dne (dopolední svačiny / pro mnohé snídaně a odpoledne další svačiny pro děti v družině). A k tomu všemu bonus velké klidné zahrady, na které měly děti k dispozici sezónní bazén.

Dnes je běžné, že i základní školy mají zaměření – výtvarné, přírodovědné, na osobnostní rozvoj atd. Měla i ŠH svůj přívlastek?

Jojo. Lidé se mne často ptali, proč naše škola nemá užší zaměření, že je to pro ně matoucí, a že neví, kam si mají školu zařadit. Bránila jsem se nás zaškatulkovat. Věděla jsem, že dáme-li si nálepku, budeme povinni se toho směru držet a omezí nás to. Navíc to přispěje k vyššímu očekávání ze strany rodičů v daném směru a nás to povede k tomu děti třídit a vybírat s ohledem na zvolenou specializaci. Teď mne napadá, že v té době ani nálepky u základních škol nebyly zvykem. Pokud si pamatuji, na prvním stupni existovaly jen výběrové jazykovky od třetí třídy. Nejsem příznivcem rozdělování dětí podle talentů či jiných kvalit. Mám ráda přirozenou pestrost a možnost vzájemně se doplňovat. Vlastně nás to ani nenapadlo, byli jsme v té době tak odlišní, že už to samo byla nálepka víc než zavazující. Tato otevřenost umožňovala přístup širšímu spektru učitelů i rodičů. Byl u nás prostor pro různé vyznání a zaměření. Když byl učitel hudebník, škola vyzařovala do okolí dojem, že jsme hudebka. Když jsem přijala výtvarnici, škola působila, jako přípravka na AVU. Škola Hrou byla odrazem momentálního složení učitelů, mohla se proměňovat a také pružně reagovat na stávající skladbu dětí. Rodiče měli možnost se s učiteli svých dětí seznámit, mohli se i jít podívat k nim do vyučování, a naladit se na to, zda jim kvality, které učitel/ka vyzařuje, vyhovují. Byli jsme otevřeni komukoliv, a to jsme podporovali i stanovením výše (nebo spíš níže) školného, aby škola byla dostupná co nejširšímu okruhu zájemců, Dalo by se říct, že jsme byli svobodná a otevřená škola, kde volnost a otevřenost byla přítomná v postojích, formě i ve vztazích. Nebylo třeba o tom mluvit nebo si to dávat do záhlaví školy.

Kde ses na začátku inspirovala, školu jste otvírali a tvořili v době, kdy neexistoval internet a zdroje o alternativních směrech byly dost omezené?

Ano, ano, v té době neexistoval internet, to já velice ráda připomínám (směje se). Neměla jsem tušení, jak to vypadá v jiných školách, natož v zahraničí. Jediná má zkušenost byla z role žákyně v sedmdesátých letech. O tom, že existuje waldorfská nebo montessori pedagogika, jsem se dozvěděla až o mnoho let později. Školu jsem spoluvytvářela tak, jak bych to byla potřebovala já, když jsem byla malá. Školu, do které bych se jako dítě těšila, kde by se mi líbilo, kde bych hltala zajímavosti, měla potřebný čas na porozumění učivu, a to vše s učitelem, za kterým bych mohla s čímkoliv přijít a u kterého bych směla dělat chyby. A hlavně, abych byla v přátelské skupině dětí. Naplňování tohoto přání nebylo tehdy vědomé, všimla jsem si toho až zpětně.

Velký vliv na vytváření „ducha školy“ měly také děti, které v době zahájení nastoupily do druhé a třídy. Měly za sebou první třídu na běžné škole a rodiče pro ně hledali záchranu. Někteří z nich si s sebou nesli příběhy, které by se daly označit jako traumatizující zkušenost. Vzpomínám si, jak jeden žák, když jsem ho chtěla povzbudit lehkým pohlazením, ucukl. Později vzpomínal, jak ho paní učitelka mlátila svazkem klíčů do hlavy, když neseděl rovně. A to je jen jeden příklad. Bylo krásné pozorovat, jak tyto děti pomalu znovu získávaly důvěru v to, že jim nic nehrozí, když promluví, projeví se, vyjádří svoji potřebu, že se mohou ve vyučování zasmát, dojít si na záchod, protáhnout se nebo se napít. Docházelo k takovému vzájemnému uzdravování a já jsem se učila všímat si toho, jaké prostředí je pro děti bezpečné.

Copak škola není bezpečné prostředí pro děti? Někteří rodiče i učitelé teď možná nadzvedli obočí... Co se pro tebe tedy pod pojmem bezpečné prostředí skrývá?

Mám na mysli „emoční bezpečí“. Tvořili jsme prostředí, ve kterém děti věděly, že mají naši pozornost a vše, co se objeví, je součástí života. I v naší škole se stávalo, že jsme se ocitali v situacích, kdy někdo něco rozbil nebo se s někým nepohodl. Učili jsme děti, že stát se může cokoliv. Pokud k tomu dojde, je důležité spojit se s někým z dospělých, informovat ho a případně požádat o pomoc s nápravou. Zdůrazňovali jsme, že pokud budou takto postupovat, nehrozí jim trest ani opatření, o kterém by se rozhodlo, aniž by u toho byly. Důležité pro nás bylo poučit se, pochopit souvislosti, promluvit se všemi, kterých se to týká a dohodnout se na řešení, které budou všichni respektovat.

Pro představu uvedu příklad. Děti zničily houpací síť. Nechala jsem je, aby mi ukázaly, co vše v síti dělají – to jsem se divila, jak byly kreativní! Většina aktivit však vybočovala ze schválených pravidel. Navíc se ukázalo, že učitelé na děti, které pravidla porušovaly, nereagovali. Hledali jsme společné řešení, povídali si o tom, co vše je třeba zařídit, aby mohly mít síť novou. Děti si tak udělaly představu o tom, že je třeba síť objednat, zaplatit, doručit, pověsit. Pak jsme si rozdělili, kdo co zařídí. Důležité bylo, že jsme řešení hledali tak dlouho, až s ním souhlasili všichni. Žádné hlasování, aby „poražení“ odcházeli nespokojení. A protože souhlasili všichni, nikdo způsob nápravy nezpochybnil, nikdo si nestěžoval u rodičů, a síť visela do týdne na svém místě.

Ve škole jsi začínala jako učitelka, postupem doby ses stala ředitelkou a majitelkou. Kam směřovala tvá pozornost v těchto rolích?

Potřebuji mít v životě harmonii. Pokud dojde k nedorozumění nebo konfliktu, je pro mne důležité věnovat tomu tolik času, dokud se nenajde řešení přijatelné pro všechny zúčastněné. Péče o vztahy u mne měla vysokou prioritu, což souviselo i se způsobem, jakým jsem vybírala učitele – nebo spíš průvodce, jak se dnes začíná užívat. Nejdůležitější pro mne bylo najít člověka, který má přirozený a láskyplný vztah k dětem. Pokud měl potřebné vzdělání, byl to legislativní bonus. Potřebovala jsem, aby byl citlivý, tvořivý, schopný improvizace a měl smysl pro humor. Stačilo mi vidět zájemce pár minut pracovat s dětmi a věděla jsem, zda ano či ne. Hledala jsem vynikající učitele.

Jak se pozná vynikající učitel?

(Usměje se.) Tím, že něčím vyniká. Všichni jsme něčím vynikali. A Škola Hrou přitahovala originální výjimečné osobnosti, které spolu dohromady ladily jako orchestr. Každý učil jinak, měl ve třídě jinou atmosféru a přitom to nepůsobilo, že jsi v pěti různých školách. Souznělo to, byli jsme neviditelně propojení. Když někdo řešil něco s dětmi nebo rodiči, postupovali jsme podle podobné filosofie, aniž jsme to měli stanovené v nějakém interním manuálu. Často jsem od zaměstnanců slyšela, že nikdy nepracovali v tak přátelském a svobodném prostředí, jako bylo to naše. Říkali, že je to můj dar dát dohromady takto naladěné lidi. Bylo až neuvěřitelné, jak jsme si všichni rozuměli, a to včetně kuchaře, uklízečky, údržbáře a výtvarnic z ateliéru. Dalo by se říct, že to byl zázrak. Mnozí se stali přáteli a jsou dodnes v kontaktu.

Ve Škole Hrou se neznámkovalo, jak bys tedy Školu Hrou ohodnotila slovně?

Jéé, to je vtipně postavená otázka. Naše škola byla jedno velké dobrodružství. Ačkoliv na začátku nikdo nedokázal odpovědět na otázku, jak tohle dopadne, ukázalo se, že nešlo o žádný bláznivý a nezodpovědný experiment. Přestože se děti mohly houpat v sítích, oslovovat nás jménem a říkat, co si myslí, naučily se to, co osnovy předepisovaly, a to způsobem, který jsme si všichni užili a u kterého jsme se společně hodně nasmáli. Mezi dětmi, rodiči i zaměstnanci vznikly dlouhodobé a pevné vztahy. Dokonce máme mezi absolventy i jeden manželský pár. Škola Hrou byla inspirací pro mnoho dalších škol a některé její principy a aktivity se staly běžnou součástí nabídky dnešních škol. Mohla bych zde jmenovat, v čem všem jsme byli na školním trhu první. Dnes by to asi působilo úsměvně a zřejmě neuvěřitelně. Například jsme v roce 1991 měli své logo, které navrhl prvňák Matěj, tiskli jsme si trička s názvem školy, vydávali časopis, kalendář, měli jako první škola v republice webovou stránku, pořádali zahradní slavnosti, hráli jsme s dětmi divadlo, které psal dětem na míru učitel Tomáš (bylo to ve verších a plné humoru), organizovali etnické dny, přespávali s dětmi ve škole, byli v kontaktu s mnoha veřejně známými osobnostmi, organizovali humanitární akce, přijímali děti s indispozicemi, vlastně u nás probíhala taková přirozená inkluze...

Možná si teď mnoho lidí řekne, no to by mne zajímalo, kdy měly čas se taky něco učit, a jestli vůbec něco ty děti uměly, když je neznámkovali a nechali je povalovat se v sítích.

Podobné komentáře jsem slýchávala snad denně. A do přestupu prvních absolventů na jiné školy, jsem na to neměla odpověď. Nyní ji mám. Děti z naší školy uměly, co bylo třeba. Mnozí z nich úspěšně přestoupili na osmiletá gymnázia (některé třídy měly až 100% úspěšnost a v celorepublikových srovnávacích testech jsme byli ve všech předmětech vždy nadprůměrní). Nejstarším absolventům je dnes 34 let. Když někdo přesto pochybuje, říkám: Dám vám kontakt na kohokoliv ze 415 dětí, které do školy chodily. Zavolejte jim a oni vám řeknou, co jim ŠH dala nebo vzala. Někteří vám řeknou, že přestup byl náročný, protože byli zvyklí na jiný styl výuky. Jiní vám řeknou, že to byla hračka. Pro mne je nejkonkrétnější zpětnou vazbou fakt, že si mne většina žáků přidala na FB do přátel a já mám tak možnost sledovat jejich životní příběhy a názory. S mnoha z nich jsem i v osobním kontaktu. Toto propojení je pro mne obrovským darem. Mám pocit, že to, co mají společné je, že žijou své dětské sny, mají jiskru v oku, dokážou si poradit v nečekané situaci a užívají si život.

O Škole Hrou si povídaly Kristina Zůbková a Ivana Málková

Autor: Ivana Málková | čtvrtek 1.9.2016 13:55 | karma článku: 19.39 | přečteno: 742x

Další články blogera

Ivana Málková

Zákaz soukromých škol

Ministerstvo letos zamítlo okolo 40 žádostí nově vznikajících škol. Považuji to za OHROŽENÍ SVOBODY PODNIKÁNÍ a obracím se na ministryni prostřednictvím otevřeného dopisu.

23.3.2017 v 19:16 | Karma článku: 24.76 | Přečteno: 1235 | Diskuse

Ivana Málková

(Ne)Vzdělaní učitelé

Jsou učitelé po ukončení studia zralé osobnosti? Jaké jsou možnosti jejich dalšího vzdělávání? A jak se k požadavku na profesní a osobní růst učitelé staví?

22.11.2016 v 10:47 | Karma článku: 14.07 | Přečteno: 913 | Diskuse

Ivana Málková

Ohrožení tradičních škol?

V poslední době vznikají desítky nových soukromých základních škol. Často o nich mluvíme, jako o školách alternativních. Jaké jsou důvody? Kdo je zakládá? Ovlivní to školy tradiční?

9.10.2016 v 21:58 | Karma článku: 23.02 | Přečteno: 2566 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Libuse Palkova

Bylo soužití Židů a Arabů vždycky tak problematické?

Strašné události, ke kterým došlo v posledních dnech v Izraeli , vedou každého slušného člověka, kterému se hnusí násilí, k zamyšlení: Vždycky se muslimové s židy takhle nenáviděli?

25.7.2017 v 8:25 | Karma článku: 10.84 | Přečteno: 445 | Diskuse

Jana Slaninová

Nepřirozené věci: rodičovská práva gayů

Koutkem oka mi zaškubaly diskuze o tom, co je v přírodě a mezi lidmi přirozené či nikoli. Co vlastně my, zplozenci civilizace, víme o přirozenosti?

25.7.2017 v 8:08 | Karma článku: 20.92 | Přečteno: 754 | Diskuse

Radka Kielbergerová

Gen. Poslední...a výborný

Gen je jako otisk v kůži navěky, těžko jizvu zamaskujeme. Využijeme-li možnost, i to se trochu dá. Jsou však otisky, které jsou požehnáním a jizva ozdobou. Gen je daný. Anebo vytvořený. Třeba Fero Fenič i Břetislav Rychlík to umí

25.7.2017 v 1:04 | Karma článku: 15.85 | Přečteno: 522 | Diskuse

Ladislav Jílek

Šarbel Machlúf

Většině lidí to jméno asi nic neříká. Je to poustevník, který žil v 19. Století v Libanonu. Je uctíván jako světec a dnes je jeho svátek.

24.7.2017 v 21:30 | Karma článku: 9.40 | Přečteno: 179 | Diskuse

Ladislava Šťastná

Jak to vnímám já: Když kluci choděj s klukama a chtěj dítě….

No, když jsem si dneska přečetla titulek, že Ústavní soud dal rodičovská práva gayům, nevylítla jsem vzteky ze židle, protože by mi to bylo stejně houby platný. Jen jsem se přesvědčila v tom,

24.7.2017 v 20:20 | Karma článku: 42.45 | Přečteno: 4040 | Diskuse
Počet článků 8 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1029

Mým přáním je navrátit do školního prostředí citlivost.

Lektorka Vědomé pedagogiky, průvodkyně životními změnami, spoluautorka pořadu Vši ve škole, bývalá spoluzakladatelka, učitelka, ředitelka a majitelka Školy Hrou

 



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.