Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Jak si pamatuji dobu po 21.8.1968

20. 08. 2016 21:46:44
V roce 1968 mi bylo šest let. Měla jsem jít po prázdninách do první třídy. Místo toho jsem zažila vstup okupačních vojsk do naší země.

Před chvílí jsem si přečetla článek „10 lží o socialismu a komunismu“ na www.aktualne.cz. Pro mne velice čtivě sepsaná vzpomínka na to, jak to v naší zemi fungovalo. Přečetla jsem pozorně celý článek a nenašla jedinou informaci, kterou bych z té doby vnímala jinak. Vyvolalo to ve mně vzpomínky, a tak, v souvislosti se zítřejším výročím 21. srpna 1968, jsem se rozhodla je veřejně sdílet i s vámi.

Oba mí rodiče zažili jako děti druhou světovou válku, takže v nich srpnové události spustily vzpomínky na vše, co s válkou souviselo. Táta dostal pozvání žít a pracovat ve Švýcarsku a přestože hranice byly ještě nějakou dobu volně průjezdné, mí rodiče se rozhodli zůstat zde. Dali mi odklad školní docházky a čekali, jak se situace vyvine. A ta se vyvinula takto.

Ve škole jsme měli nařízeno užívat oslovení soudružko učitelko. Z fotek je vidět, že mnozí z nás měli stejné oblečení, a to více let po sobě. Učitelky měly připomínky k vhodnosti či nevhodnosti oblečení, účesů i postojů. Pamatuji si, jak jsem v osmé třídě dostala poznámku, že si maluji obočí (kdo mne zná, ví, že mám obočí výrazně tmavší než vlasy), aniž jsem byla namalovaná, jindy, že mám příliš dlouhou sukni a když jsem ji zkrátila, tak byla zase nevhodně krátká. Mimochodem máma měla celý život jedinou řasenku, která vypadala jako uhel na psaní kaligrafie, muselo se do ní plivnout a pak štětečkem udělat bahýnko, které se naneslo na řasy. První parfém jsem dostala jako svatební dar od známé ze západního Německa.

Obchody zavíraly v šest, o víkendu bylo zavřeno. Standardní nabídka zboží v Ovoci a zelenině byly brambory, cibule a sterilizované zelí, dodnes obdivuji kreativitu aranžérů výloh, co z těchto tří produktů dokázali vytvořit. Kombinovaná lednice s mrazákem značky Calex stála 10 500 Kč, stejně tak pračka Philco. Abych ji mohla získat, bylo nutno v obchodě bez zboží uhradit 500 Kč úplatek a čekat, až na mne dojde řada. Vezmu-li v úvahu, že v tu dobu jsem brala hrubou mzdu 850 Kč, je zázrak, že jsem měla v čem prát a chladit. Hospody končily v deset, abychom byli druhý den všichni svěží do práce, všude byl podobný jídelníček.

Místo toaletního papíru jsme doma měli natrhané noviny nebo voskovanou skládanou harmoniku, kterou bylo nutno zmuchlat a třít, dokud trochu nezměkla. Maso bylo párkrát do měsíce, a to u babičky, která měla čas stát fronty a vychytat dobu, kdy byla šance ho sehnat. Banány jsem měla čtyři (míněno kusy) ročně, a to na Mikuláše. Jedna osoba směla koupit 1 kg. K svačině jsme ve škole dostávali pytlíkové mléko a rozmokvaný nebo ztrvrdlý rohlík. Máma nosila domů z práce kancelářské potřeby a vatu, ze které jsem si vyráběla menstruační vložky (přeložit 20 cm vaty, vložit proužek igelitu od mléka, obvázat obinadlem a v takto zhotovené vložce vydržet celý den, neboť ve škole nebyl na záchodech odpadkový koš). Patent s igelitovým pruhem jsem šířila mezi spolužačkami jako velký hit.

Šedý pas s možností vycestovat do Jugoslávie, se mi získat nepodařilo, o devizový příslib jsem žádala neúspěšně mnoho let po sobě. Za 24 let života jsem se dostala soukromě dvakrát do NDR a jednou jako dítě s táborem do Bulharska a Rumunska. Další cizí země jsem poznávala skrze časopis 100+1, pokud mi ho někdo půjčil, sbírání známek, ubrousků a igelitových tašek. Někteří z mých známých emigrovali přes Jugoslávii nebo zájezd s Čedokem a už jsem je nikdy neviděla.

Když jsem nešla k volbám, zvonili u mne doma s urnou a vyhrožovali, že nedokončím vysokou školu, když tam ten lístek nehodím. Máma má narozeniny 16. ledna, což je den, kdy se upálil Jan Palach. Chodila jsem kupovat květiny na Václavské náměstí, čímž jsem se stala třídním nepřítelem chystajícím se na provokativní akci kladení květin u Sv. Václava. Několikrát jsem si vysloužila od estébáků legitimování a výhrůžku, že mne odvedou do Bartolomějské. Mimochodem k sehnání byly jen karafiáty, často omotané drátem a polepené zelenou lepenkou, aby držely odkvetlé květy pohromadě. Pamatuji si, jak jsem přinesla domů jen stonky, neboť květy jsem cestou poztrácela. Když jsem si sedla při čekání na tramvaj unavená na chodník (nikde nebyly lavičky), policajti po mně chtěli občanku a vyzvali mne, ať se chovám slušně.

Když někdo poslal ze západu balíček, celníci ho celý prohrabali, mnohdy věci poškodili nebo rozkradli. Čekala jsem na léky, které zde nebyly k sehnání, třikrát se zásilka ztratila. Dopisy, které mi posílal manžel z vojny, odevzdával nezalepené a já je obdržela pouze tehdy, když soudruzi usoudili, že je jejich obsah nezávadný. Pro posílení manželské lásky muže povolali do nejvzdálenější posádky na Slovensku a opušťák mu schválili jediný během celého roku.

Na auto jsme čekali v pořadníku několik let, den před zakoupením se táta střídal před prodejnou s bráchou, snad tam i spali ve spacáku. Že by si mohli vybrat barvu? Brali, co bylo. Kolo Favorit jsem získala jen díky známostem z Rokycanska a umakartové jádro v koupelně jsme mohli obložit dlaždičkami jen díky rodinnému kontaktu v Chlumčanech. O estetice designu jsme si mohli nechat jen zdát. Bydleli jsme v bytě se stejným půdorysem jako většina mých spolužáků. Dokonce i většina nábytku a nádobí byla stejná. Telefonní tzv. paralelní linku jsme měli společnou se sousedy. Vize samostatného bydlení byla nejvyšší level. Trvalé bydliště se hlásilo k prarodičům a čekalo se, až zemřou.

Měnila se historická fakta. Táta dostal dvojku z chování za to, že odmítl opakovat tvrzení, že Plzeň osvobodila Sovětská armáda. Pocházel z Plzně, během osvobozování u nich doma bydleli Američani (poprvé v životě ochutnal čokoládu a žvýkačku a babička dostala punčochy). Já jsem jako malá ve škole každý rok malovala v říjnu Auroru, v únoru továrnu a v květnu prvomájový průvod. Můj odboj spočíval v tom, že jsem odmítala malovat sovětskou vlajku. Na gymnáziu jsem do průvodu musela osobně, kdo nedorazil, měl sníženou známku z občanky. Samostatnou kapitolou byla příprava na ochranu před kapitalistickými útočníky ve formě branných cvičení, kdy jsme si cvičně lehali nohama směrem k výbuchu. Vysloužila jsem si ředitelskou důtku, neboť jsem odmítla pochodovat Ďáblickým hájem v plynové masce a z batohu vyhodila cihlu (povinnou zátěž). Jako studentka jsem si vytáhla u zkoušky z Mezinárodního dělnického hnutí téma 21. srpen 1968. Sdílením skutečných vzpomínek z toho dne jsem prošla s trojkou, neboť soudruh, který byl na dané škole vysoce stranicky aktivní, už nechtěl podobné názory znovu poslouchat. Jako učitelka jsem pak denně žila ve strachu, kdy z toho, že s dětmi komunikuji pravdivě, budou obtíže. Ty nastaly, když jsem podepsala Několik vět a začala je šířit dál.

Návštěvy v nemocnicích byly ve středu 15.00-17.00 a o víkendu. Pamatuji si, jak pro mne bylo těžké a nepochopitelné, když jsme s manželem přišli o miminko, jeho nepustili z práce a mimo návštěvní hodiny ho ke mně nepustili. Při odchodu z nemocnice jsem pak dostala zapečetěnou obálku a nesměla si přečíst její obsah. Když nějaká žena řešila nechtěné těhotenství, musela předstoupit před interupční komisi, kde skupina cizích lidí rozhodla, zda smí nebo nesmí rozhodnutí realizovat.

Formannovy filmy jsem viděla v bytě známého, který měl příbuzné na západě, takže měl videopřehrávač. V bytě se nás scházelo až třicet a vždy se hledal někdo, kdo umí trochu anglicky, aby nám to překládal. Gramofonové desky se kupovaly na černé burze a prodejci měli u sebe jen to, s čím stihli před policajty (vlastně se jmenovali příslušníci veřejné bezpečnosti – VB) utéct. Desky šly koupit i přes taxikáře nebo zelináře. Ty jsem ale mezi známými neměla:)

Táta se znal s Ludvíkem Vaculíkem, což mělo vliv na výběr školy, kde byli ochotni mne přijmout, a to ani nepodepsal Chartu 77. Když oba rodiče v rámci „prověrek“ vyjádřili nesouhlas se vstupem okupačních vojsk, přišel táta na dlouhou dobu o práci. S ohledem na tři akademické tituly mu odmítali schválit zaměstnání topiče či vrátného. Navíc mu hrozilo vězení za příživnictví.

Na chatě v lesích a na čundrech s báglem na zádech jsem se cítila svobodná a nehlídaná, večerním rituálem mi byla Svobodná Evropa a medový Medkův hlas, Krylovky jsem si pouštěla u otevřeného okna se vzrušujícím strachem, že je to to nejodvážnější, čeho jsem v daný okamžik schopna,

Když mi kdysi babička vyprávěla, jak měla s pěti sestrami dohromady jedny boty a jak se těšila na pátek, kdy nebude muset jít sněhem bosa, říkala jsem si, v jaké době to žila. Text výše uvedený teď patří k mému životu. Jsem vděčná za dobu, v jaké žiju, za všechny dary, které mám k dispozici a vypadají jako samozřejmost. Jsem šťastná za všechny možnosti svobodného šíření myšlenek a přátelství. Těším se na každý den mého života a jsem ráda, že se nemám na co vymlouvat a za co schovávat.


Autor: Ivana Málková | sobota 20.8.2016 21:46 | karma článku: 33.02 | přečteno: 1519x

Další články blogera

Ivana Málková

Zákaz soukromých škol

Ministerstvo letos zamítlo okolo 40 žádostí nově vznikajících škol. Považuji to za OHROŽENÍ SVOBODY PODNIKÁNÍ a obracím se na ministryni prostřednictvím otevřeného dopisu.

23.3.2017 v 19:16 | Karma článku: 25.04 | Přečteno: 1248 | Diskuse

Ivana Málková

(Ne)Vzdělaní učitelé

Jsou učitelé po ukončení studia zralé osobnosti? Jaké jsou možnosti jejich dalšího vzdělávání? A jak se k požadavku na profesní a osobní růst učitelé staví?

22.11.2016 v 10:47 | Karma článku: 14.07 | Přečteno: 924 | Diskuse

Ivana Málková

Ohrožení tradičních škol?

V poslední době vznikají desítky nových soukromých základních škol. Často o nich mluvíme, jako o školách alternativních. Jaké jsou důvody? Kdo je zakládá? Ovlivní to školy tradiční?

9.10.2016 v 21:58 | Karma článku: 23.19 | Přečteno: 2585 | Diskuse

Ivana Málková

Čtvrt století od založení Školy Hrou

Před 25 lety nastoupili do Školy Hrou první žáci. Jaké to bylo? Co jsme prožili a co jsme se naučili? Povidala jsem si o tom s Kristinou.

1.9.2016 v 13:55 | Karma článku: 19.39 | Přečteno: 761 | Diskuse

Další články z rubriky Osobní

Iva Marková

94 měsíců jsem prožil jako galejník

Ladislav Matyáš (1910-2008) byl v r. 1952 odsouzen k 16ti letům odnětí svobody, propadnutí jmění a ztrátě čestných práv občanských. Rehabilitován byl v r. 1993.

25.9.2017 v 22:06 | Karma článku: 15.63 | Přečteno: 316 | Diskuse

Jan Jílek

Proč bychom se netěšili, když nám Pán Bůh zdraví dá

Malování je děsná zábava. Strávil jsem kreslením celé odpoledne. Tedy do chvíle než se dostavili herci a Ivana Sovišová, kterou jsem pozval, aby se seznámila jak se souborem, tak hlavně se Zuzanou.

24.9.2017 v 23:55 | Karma článku: 7.17 | Přečteno: 161 | Diskuse

Jiří Jiroudek

Pět z milionu

Proč právě tento nadpis ? Protože mně nejen cosi, ale ,,kohosi" i připomíná. Herce. Herce Jana Třísku. Film z r. 1959 byl dosti poplatný době svého natočení. Ovšem jedna scéna z onoho povídkového filmu mně v paměti utkvěla.

24.9.2017 v 22:29 | Karma článku: 14.57 | Přečteno: 815 | Diskuse

Vít Olmer

Zneužití symbolu dámského přirození

V Praze na Kampě probíhá výstava k výročí povodně v roce 2002. Smutné je, že z velkoformátové fotografie na nás shlíží primátorka Krnáčová jako princezna se zlatou hvězdou na čele, avšak místo ní má namalované dámské přirození.

24.9.2017 v 14:21 | Karma článku: 25.80 | Přečteno: 1819 | Diskuse

Vít Olmer

Zneužití symbolu dámského přirození

V Praze na Kampě probíhá výstava k výročí povodně v roce 2002. Z jedné velkoformátové fotografie na nás shlíží primátorka Krnáčová jako princezna se zlatou hvězdou na čele, akorát místo hvězdy má namalovanou p..u.

24.9.2017 v 13:18 | Karma článku: 18.72 | Přečteno: 984 | Diskuse
Počet článků 8 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1043

Mým přáním je navrátit do školního prostředí citlivost.

Lektorka Vědomé pedagogiky, průvodkyně životními změnami, spoluautorka pořadu Vši ve škole, bývalá spoluzakladatelka, učitelka, ředitelka a majitelka Školy Hrou

 



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.